Proč přidávám koření? Odpověď je stará 600 let.

Když jsem poprvé přemýšlela o tom, čím dochutit cascarachu, hledala jsem dlouho. Zkoušela jsem různé kombinace, různé bylinky, různé cesty. A pak jsem narazila na něco, co mě přivedlo na správnou stopu.

Někdo to totiž vymyslel už dávno.

Jmenuje se to Qishr. Tradiční jemenský nápoj z kávových slupek, zázvoru a skořice. Někdy kardamomu. Pije se horký, v malých šálcích, pomalu, jako rituál. Už se tak pije přibližně od 15. století.

Jemen byl kdysi středem celého kávového světa. Přes přístav Mocha putovala káva do Evropy, do Asie, do celého světa. Ale než se začala pražit zrna, pilo se tam něco jiného. Pily se slupky. Celý plod, tak jak byl, jen usušený a svařený s kořením.

Qishr byl v Jemenu běžnější než káva samotná. Připravovaly ho ženy, podával se hostům jako znak pohostinnosti, pil se po večerní modlitbě, při rodinných oslavách, při dlouhých rozhovorech. Byl to nápoj, který patřil k životu.

A jeho chuť? Lehká, ovocná, teplá od zázvoru a skořice. Bez hořkosti pražení. Bez těžkosti espressa. Přirozená.

Když jsem tohle zjistila, bylo mi jasné jedno – cascara a koření k sobě přirozeně patří. Vždycky patřily.

Ale qishr není recept, který bych zkopírovala. Je to spíš potvrzení. Signál z minulosti, že tahle kombinace dává smysl. Naše příchutě stojí na jiném základě. Fermentace je naše metoda – živý proces, který cascaru proměňuje úplně jinak. A koření, které přidávám – skořice, kardamom, hřebíček, nové koření – není hlavní hrdina. Je to jemný dotyk. Něco, co chuť cascary podpoří, ne přebije.

Tradicí se necháváme inspirovat. Ale 600 let je dost dlouhá doba na to, abychom si dovolili inovovat.

Proto jsou v našich příchutích právě tyto ingredience. Nejsou tam náhodou. Jsou tam proto, že někde v jemenských horách někdo před šesti sty lety ukázal cestu – a my jsme se vydali dál po svém.

Příběh, který začal na stromě, pokračuje v každém doušku.