Poprvé na jarmarku s kávou co je ovoce.

Večer před odjezdem jsme počítaly zásoby. Chladily lahve. Přerovnávaly bedny.

Bude jich moc? Málo? Nevíme.

Je to náš první jarmark. Mezi zkušenými řemeslníky, lidmi, kteří to dělají léta. A my přijdeme s příběhem o tanzanské třešni a slupce, kterou svět celá staletí vyhazoval.

Trému jsme měly. Neskrývaly jsme ji.

Zámek Kynžvart. Nádvoří plné stánků, vůní, hlasů. Eliška s Janou makali od rána. Lahve jsou studené, příchutě seřazené, všechno připravené.

A pak přijdou první lidé.

Zastaví se ze zvědavosti. Přivoní. Ochutnají. Někdo odejde, někdo zůstane. A někdo si lahev vezme domů – a ne jednu.

To byl ten moment uspokojení.

Ale co mě toho dne překvapilo nejvíc, nebyl prodej. Byly to rozhovory.

Stál přede mnou člověk, který pije kávu každý den. Dvakrát, třikrát. A přesto nevěděl jednu věc.

Že káva je ovoce.

Kávovník rodí malé červené bobule. Třešničky. Uvnitř každé z nich se skrývají dvě zrna – ta, která známe pražená. Ale třešeň samotná je sladká, šťavnatá a plná ovocných kyselin! A právě její zralost rozhoduje o tom, jak bude výsledná káva chutnat.

Nedozrálá třešeň – kyselá, trpká káva. Zralá třešeň – jemná, ovocná, plná.

Na farmě Kolda Coffee se sklízí ručně. Měsíc po měsíci. Třešeň po třešni.

A my z té třešně nebereme zrna. My bereme slupku. Tu část, kterou ostatní zahazují. Říká se jí cascara. A z ní vzniká Cascaracha.

Tolik lidí u stánku na to reagovalo stejně – nejdřív překvapení, pak zvědavost, pak ochutnávka. A pak ta věta, která se opakovala dokola:

„A proč jsem o tom nikdy neslyšel?"

Eliško, Jani – byly jste skvělé. Děkuji.

A Kynžvart? Bylo to přesně tak akorát na první jarmark.

https://youtube.com/shorts/KVh4IbdNvro?is=VviHIAZUVmhPZUxu

Příběh, který začal na stromě, pokračuje v každém doušku.